Mezinárodní smlouvy, jejichž smluvní stranou je EU, se tradičně nazývají smlouvami vnějšími. Jejich uzavírání i provádění je komplikováno řadou problémů, jež nejsou známy z praxe jednotlivých členských států a které souvisejí jak s mezinárodně právní subjektivitou EU, tak s omezenými pravomocemi, jež členské státy v této oblasti EU svěřily. Předmětem této publikace je základní analýza těchto problémů na půdorysu nové úpravy, obsažené v Lisabonské smlouvě.