Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské

Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské
Autoři:Lenka Bezoušková
Formát 145x205
Vazba: brožovaná
ISBN: 978-80-87576-55-7
EAN: 9788087576557
Vydáno: srpen 2013  
Rozsah: 264 stran
Dostupnost: skladem
Cena: 400 Kč vč. DPH
 
Obvyklá cena: 400 Kč vč. DPH
 
Více informací:
Anotace:

Monografie nabízí první ucelený pohled na islámské rodinné právo, kdy středem pozornosti je právo manželské.

Úvodní část se věnuje pramenům islámského práva a právním školám, jejichž role při výkladu práva a názorová pluralita je častokráte opomíjena. První kapitoly knihy obsahují nástin vztahu islámského práva a práva státního, stejně jako právní úpravy subjektů práva. Stručně je představen i vývoj právních úprav v muslimských zemích, který doznal především od počátku dvacátého století celé řady změn.

Stěžejním institutem publikace je manželství, ať už se jedná o různé formy manželství, nebo jeho uzavření, zrušení a zánik. Čtenář se seznámí s předpoklady a způsobem uzavření manželství, stejně jako s manželskou smlouvou, ve které je mimo jiné sjednáno obvěnění pro ženu (mahr). V rámci kapitol věnovaných zrušení a zániku manželství jsou vysvětleny způsoby rozvodu manželství – především zapuzení ženy (taláq), rozvod dohodou za poskytnutí kompenzace (chulc) a rozvod soudní cestou. Problematiku uzavření, zrušení a zániku manželství doplňují kapitoly o vztazích mezi manželi a následcích zrušení či zániku manželství.

Publikace je vhodná jak pro studenty věnující se rodinnému nebo islámskému právu, tak i zájemce z řad nejen odborné veřejnosti.

  Recenze Dr. Bronislava Ostřanského

(publikovaná v časopise Religio 2013/1)

Po dlouhých letech, kdy byl zájemce o islámské právo odkázaný v češtině na jednu jedinou (a navíc dílčí) studii Petra Pelikána, nazvanou Sunna. Pramen islámského práva, a vedle ní pak na pouhé kapitoly v rámci různých úvodů do islámu (byť místy celkem obsáhlé, mj. v Kropáčkových Duchovních cestách islámu) se nedávno na českém knižním trhu objevily hned tři publikace na řečené téma. Vedle recenzovaného titulu se jedná o poměrně stručné Základy islámského práva Petra Osiny (Praha: Leges 2012), které však byly koncipovány primárně jako vysokoškolská učebnice, a o poznání obsáhlejší i hlubší knihu Jana Potměšila Šarica: Úvod do islámského práva (Praha: Grada 2012). Islámské rodinné právo se od zmíněných dvou předchůdců liší nejen užším, již z názvu jasně vyplývajícím, zaměřením, ale zároveň přístupem k problematice; autorka totiž nehodlala rozebírat rodinné právo pouze v rámci „klasického“ (tzn. středověkého) fiqhu, nýbrž sledovala zároveň jeho stávající aplikace v rozličných zemích „světa islámu“, což sama na úvod (s. 11-12) objasňuje.

Tímto přístupem si autorka notně přidělala práce a rozšířila nezbytnou heuristickou základnu (a to nejen o soudobá právnická kompendia, jichž cituje nespočet), avšak výsledek, jak rád předesílám, stojí za to. Psát o islámském právu (fiqh), má-li dílo ambici překročit mantinely pouhého kompilačního „úvodu do problematiky“ a proniknou poněkud hlouběji pod povrch, vyžaduje erudici právnickou i islamologickou. A skloubit obé není právě snadné a běžné – to proto zmiňovaná, donedávna panující absence titulů na českém knižním trhu, to proto častá neochota orientalistů zabývat se touto oblastí.

Hovoříme-li o předmětu hodnocené monografie, přes zdánlivě velmi úzké vymezení se autorka věnuje obšírněji pouze dvěma zásadním momentům rodinného práva, a to uzavírání a rušení manželství; nepostihuje tudíž uvedenou problematiku ani zdaleka v celé její (zdráhám se použít toto slovo) šíři. To, co můžeme snadno pokládat za vrchol specializovanosti, se ovšem z muslimského pohledu jeví poněkud odlišně. Nesmíme v tomto ohledu nikdy zapomínat, že islámskému právu náleží pomyslná zlatá příčka v kolekci muslimského náboženského písemnictví.

Navíc, jak bylo již tolikrát akcentováno (mj. Josephem Schachtem, průkopníkem bádání na poli islámského práva), je to právě fiqh (v islámu neoddělitelný od teologie), se vší svou sofistikovaností a někdy až samoúčelně vyhlížejícím puntičkářstvím, jenž nejvíce vypovídá o samé povaze islámu jako takového. Muslimští právníci s naprostou samozřejmostí vycházeli ze zásady, že veškeré případy, které mohou (často opravdu jen teoreticky) nastat, je zapotřebí náležitě právně podchytit a rozebrat. A vynikali-li středověcí faqíhové i jejich soudobí následovníci právě v takové, často až bizarní, minucióznosti, nemůže se jí vyhnout ani pečlivý autor, který o jejich odkazu píše. Z toho pak vyplývá i struktura díla (přehledně rozčleněná do 13 částí a desítek kapitol a podkapitol). Čtenář tak nezůstane ošizen ani o některé příznačné podrobnosti, jež mezi studenty islamologie již takřka „zlidověly“; např. na s. 98 v kapitole Překážky uzavření manželství (pozn. 304) se rozebírá, jaké množství mateřského mléka by musely děti pozřít, aby bylo možno je klasifikovat jako „soukojence“, atd.

Problematiku, na níž se zaměřila, tedy rozebírá autorka vskutku do hloubky, díky níž se můžeme s celou řadou bodů v české produkci blíže seznámit vůbec poprvé. To platí mj. o zvláštních formách manželství, jako jsou zawádž curfí (manželství „zvykové“ na s. 86 nebo „manželství na pochodu“, misjár, na s. 89). Obdobné konstatování platí i pro zánik manželství zapuzením (taláq, od s. 157), kde se autorka nespokojuje s povšechným popisem příslušného postupu (na němž odpůrci islámu tak často dokladují jeho údajnou neslučitelnost se „západními hodnotami“), nýbrž přesvědčivě ukazuje, že i takto na první pohled prostý akt obnáší mnoho prostoru k exegezi i právním polemikám.

Naopak práv a povinností manželů si autorka všímá (byť zcela záměrně!) jen velmi letmo a totéž platí obecně pro otázky sexuality. V tomto směru je možno zájemce odkázat na publikaci editorů Miloše Mendela a Ivety Kouřilové Cesta k prameni: Fatwy islámských učenců k otázkám všedního dne, kde zvídavý čtenář najde obsáhlé exkurze na pole sexuality, antikoncepce, plánovaného rodičovství (v rámci soudobého muslimského právního diskursu) a která se v mnoha ohledech se studií L. Bezouškové plodně doplňuje. Autorka věnuje převážnou část textu předmětu díla, čímž se dokázala vyhnout častému slabému místu české orientalistické produkce, tj. obsáhlým a nadbytečným úvodům, které rekapitulují již stokrát rekapitulované (k rodinnému právu, tedy „k věci“, míří více než dvě třetiny textu knihy). Tento bod stojí za připomenutí i ocenění, přestože se (pouze?) na první pohled může jevit jako naprostá samozřejmost.

Díky své úvodem deklarované ambici sledovat rozličné cesty, jakými islámské rodinné právo začleňují do svých právních systémů jednotlivé muslimské země, má posuzovaná monografie daleko ke statické a suchopárné popisnosti (a to navzdory zmiňované záplavě podrobností), což je dobře. Na mnohých konkrétních příkladech (např. na s. 175-201 v rozpravě o rozvodu manželství dohodou, chulc a mubára´a, a jejich rozdílných právních úpravách v jednotlivých státech) můžeme velmi názorně sledovat, že spory se nevedou jen kolem otázky, co vše do soudobých právních řádů zahrnout, ale rovněž stran konkrétních výkladů fiqhu, přičemž ty mnohdy vykazují notnou dávku invenčnosti, diktované mj. dnes tolik skloňovanou snahou muslimů dokladovat plnou slučitelnost islámských zásad s moderními poznatky. Odraz takových apologetických pokusů, příznačných nejen pro soudobou muslimskou publicistiku, dnes můžeme snadno dokladovat mj. na řadě publikací vydaných Islámskou nadací v Praze.

Po stránce formální si publikace zaslouží pochvalu, neboť text prošel zjevně pečlivou redakcí, což nebývá vždy pravidlem. To se týká zejména přepisů arabských jmen a pojmů do češtiny, již tradičního bodu kritiky v recenzích psaných arabisty. Text je v tomto směru precizní; kdyby měl být recenzent výslovný puntičkář, mohl by uvést několik dílčích pochybení (např. na s. 61 se dozvídáme, že safíh je „jedinec“, přitom by, jak i kontext naznačuje, bylo výstižnější „hlupák“ nebo „slaboduchý jedinec“; na s. 18 si můžeme opakovaně položit otázku, proč autorka uvádí konsonant hamzu na počátku slova, a to „etika“, achláq, když tak jinde nečiní; na téže straně se arabský název čistoty stává nesklonným - spolu s tahára - a podobná nesklonnost arabských jmen se v textu objevuje vícekrát, aj.), ale to je pouze nepodstatný šrám na jinak profesionálně zvládnuté publikaci a nic to nemění na jinak nadstandardním redakčním zpracování.

Pro pořádek dlužno dodat, že recenzovaná monografie obsahuje rejstřík vybraných jmen a pojmů (obsahujících však pouze nejfrekventovanější koncepty) a zároveň slovník nejčastěji používaných termínů, obé jistě zvyšující uživatelský komfort čtenáře. A neměli bychom zapomenout na obálku: Kaligrafický motiv je jistě hezkým, byť v české produkci věnované islámu nikterak originálním, nápadem, ovšem otázkou zůstává, zda po stránce významové (v arabském nápisu jde o „cennou koranickou encyklopedii“) šlo o záměr či pochybení, jež recenzent příliš nechápe.

Autorka pracovala s obsáhlou a reprezentativní heuristickou základnou (viz s. 248-260), tudíž v jejím bibliografickém výčtu nechybí jak současná právní kompendia jednotlivých muslimských států, tak především klasická kolekce příslušné islamologické produkce, jmenovitě pak Joseph Schacht, Wael Hallaq, John Esposito, Mohammad Hashim Kamali aj. Dlužno dodat, že autorka pracovala jak s díly islamologickými, tak s prameny islámské provenience v arabštině.

Konečně vydání recenzované knihy zaslouží ocenit rovněž proto, neboť rozebírá problematiku nesporně náležející k těm nejvíce medializovaným (a nepochopeným) třecím plochám mezi zastánci a odpůrci islámu, což zároveň odpovídá na otázku, jež se v této souvislosti přímo nabízí, zda po dvou českých úvodech do islámského práva má smysl vydávat třetí, byť specializovanější, publikaci. A přestože by bylo patrně příliš optimistické očekávat, že by recenzovaná publikace mohla proniknout i za rámec předpokládaného okruhu čtenářů, tj. odborné veřejnosti, jistě by dokázala přinést poučení účastníkům rozličných debat o islámu, jež v posledních letech zažívají tak nebývalý rozmach. Hodnocené dílo totiž může být obohacujícím zdrojem nejen pro zájemce, kteří mají o islámu již leccos načteno, ale jistě dokáže rozšířit obzory i mnohým praktikujícím muslimům. Spoustu podnětného ostatně přineslo i autorovi této recenze. A byť následná poznámka nezřídka vyznívá jako fráze, domnívám se, že Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské má veškeré předpoklady pro to, aby se stalo ve svém oboru respektovanou referenční příručkou, a to nejen proto, že se jeho autorce povedlo zdárně zaplnit prázdné místo v české orientalistické, religionistické i právnické produkci.

Oznámit změnu dostupnosti zboží na:  Odeslat
 
Powered by Notia Business Server